Sedím v opuštěnym městě na terase, v ruce cígo,
každým potahem do plic se mi uleví dost,
chci odsud vypadnout daleko za obzor,
nechci žít v domění,že je život na hovno.
Bohužel to tak je,vim jak to dopadne
nezbyde mi ani síla
na to abych popad dech,
celý se to rozpadne,
když to bude pokračovat,
i když všichni říkali,
abych se tak přestal chovat,
nejde tomu zabránit
a nevím jak to zachránit,
cejtim, jak za mnou život tahá nit.
Ale já sám si vybral tuhle cestu,
zbyl jsem jenom já a hromada mých textů.
Jen co lidi vejdou,
taky hned odejdou,
Měl jsem hodně přátel,
ale ti už se mnou nejsou.
Občas mi to příjde jako ňáká blbá hra,
ale je to realita,zbyl jsem jenom já a tma.

Už zase lampy,všude je mlha,
něco mi říká, abych se nebál.
Okna jsou zamrzlý a dveře zavřený,
a nikde znamení kudy máme jít.
Už zase lampy,všude je mlha,
něco mi říká, abych se nebál.
Okna jsou zamrzlý a dveře zavřený,
a nikde znamení kudy máme jít.

Vznáším se jak kouř,todle je moje pouť,
stojím uprostřed ničeho a všude kolem poušť.
Chtěl bych bejt kapitán na svý lodi a jen plout,
Zůstal jsem sám, jenom já a moje flow.
Už nemám posádku pro tuhle pohádku,
něco jsem posral, něco není v pořádku.
Snažím se vzpomenout,klečím na kolenou,
na obloze svítí měsíc a já obklopen tmou.
To moje chování mě často dohání,
k zamyšlení, zda je tohle vůbec normální.
Možná to přeháním, možná mám poslání,
život je k posrání. A kdo mě zachrání?
Každej mě pomlouvá,že už to nejsem já,
že už nejsem Jonáš, kterýho každej zná.
Že jsem se změnil,že jsem prej debil,
že starej dobrej Jonáš už mezi náma není.

Už zase lampy,všude je mlha,
něco mi říká, abych se nebál.
Okna jsou zamrzlý a dveře zavřený,
a nikde znamení kudy máme jít.
Už zase lampy,všude je mlha,
něco mi říká, abych se nebál.
Okna jsou zamrzlý a dveře zavřený,
a nikde znamení kudy máme jít.