Z bezbřehé lásky a nekonečné důvěry stala se přes noc ta nejtemnější noční můra.
Osoba, které tak bezmezně věřila, ji náhle a z ničeho nic pod krkem držela.
Její radost v pláč změnila a s bolestí a strachem jí do klece pohřbila - stala se otrokyní strachu.
Ve chvíli, kdy ruka, která doposud jen hladila, poprvé uhodila, její duši ranila,
do srdce jak drápy dravé šelmy se vryla a vše, co dávalo životu smysl, zradila.
Ta žena rázem vše ztratila a tak sežrala prášky a pro sichr i z mostu skočila.

U sporáku strachy krčí se a počítá minuty do mužova příchodu,
vždyť už jen za okamžik doví se, zda i dnes pocítí žár rodinného krbu.
U sporáku strachy krčí se a počítá minuty do mužova příchodu,
jednou to může bejt i tvoje cesta.

Psychickej teror a domácí násilí jsou dvě zbraně, co i ty niterný sny zabíjí.
Stejně denně po nich šahá spousta zmrdů, co chtěj moc a sílu a bejt páni dvojích osudů.
Můj plán s nima však má férovou podobu a to železnou trubkou přes hubu a naložit do sudu - a ke dnu.

Klid před bouří a vzpomínky na lásku jsou nejšťastnější chvíle v žáláři jejího vztahu,
dopis od rodiny a krátké tajné vejlety - jediný rozptýlení trvalýho strachu.
Sto druhů bolesti, sto druhů ponížení, ze všeho nejvíc teď už nenávidí odraz ve svým zrcadle.

Na těle jizvy a zmrzačená duše, schopnost milovat se válí na dně láhve chlastu,
zlomená postava beze stínu plující, beznadějně tápe v propadlišti času,
dokud se nevrátí ke svý poškozený schránce, co přes všechny ty pasti života možná i vydržela -
z popela povstala, z klece se dostala.

Nejsou omluvy, neexistuje pochopení pro ty, co v krytu čtyř stěn mučí její duši!
Zahoď už lhostejnost, přestaň nic neřešit, máš v rukou její život, tak přemejšlej, co musíš!
Netolerovat, neomlouvat, nezapomínat - a oko za oko!