Žiju na vesnici, piju slivovici,
sbalil jsem slepici na zlatou popelnici,
růžovou samici co přišla na párty,
cejtim se jak Ken, z domku pro bárbí.

Kalhotky krajkový, vidím je svlečený,
šukám jí ve výtahu, zaseklej v přízemí,
ona je naivní, chce po mně mazlení,
miluje svíčky, pejsky, večerní pečení,
neví, kolik co v životě stojí,
nechce polykat mrdku a prcat do zadku se bojí.

Chci jí zlomit, a ona pořád věří, že najde méďu se vzducholodí co všechno koupí.

Láska odchází, bárbí panenka se mění,
nechce typa co pálí to málo která si cení.
Story končí, čas nemá slitování,
slepice spí, země vzduch řídí kokrhání.

Prej se tomu říká láska, když jí vemeš za ruku,
prej je to láska když máš peníze a paruku,
a prej tu pravou vždycky stoprocentně poznáš,
tu co ti žehlí košile a večer vaří guláš.

Je to ta co s tebou vydrží víc než jen pár roků,
ta co ti nestojí za prdelí na každym kroku,
ví kdy jít pryč a kdy zůstat s tebou,
a taky co chceš dělat sám a co jde jenom ve dvou.

Bylo letní parno, já balil na plovárně tráááááá...vu
ty jsi přišla za mnou, a já řek radši hulim sáááááááám.
Musim třikrát zaklepat, že sem jí snad našel,
prostě to cejtim tak, že tenhle tach mi vyšel.
Jsi strop, i moje podlaha,
jsi ta jediná, před kterou se rád slíkám do naha.