Nedal jsem mámě syna kterého si přála,
omlouvám se,není ve mě špetka toho jak mě vychovala,
mami tati promiňte mi narodil se vám omyl,
který sám nad sebou hůl po zamyšlení zlomil,
společnost mě ukovala takovým jakým jsem,
noční můry nezmorfují už nikdy v krásný sen,
je totiž pozdě něco napravit pozdě dát najevo lítost,
nedokázal bych to ani kdybych dostal příležitost,
pro většinu lidí jsem byl od školky kluk odlišnej,
pro holky vždy hříšnej,táta na mě nebyl nikdy ale pyšnej,
v mládí jsem pořád přemýšlel komu provedu schválnost,
nechápu dnes sám sebe že jsem z toho měl radost,
avšak některých činů a slov přesto nelituji,
od narození do přítomnosti proti proudu řeky pluji,
i když jsem mezi lidmi cítím se pořád osaměle,
vzpomínky se vybaví když shlédnu jizvy na mém těle,
deprese za depresí dopřávám si dennodenně,
další duše bez cíle co se do propasti žene,
nežiju podle pravidel,žiju život dvakrát zrychleně,
z bolestí unaveně doháním smrt suveréně,
za mé hříchy bolest lhaní bude mě soudit anděl smrti,
pociťuji sílu která mou duši bez přestání drtí,
i za cenu toho že jsem pořád tvurčí mašina,
pociťuji že mám v těle svíčku která zhasíná,
jsem osoba vzhledem podezřelá,citem vyhořelá,
ženu se smrti do náruče jako střela osiřelá...

Z řetězu utržený,životem unavený,ženou nezkrocený,
toužím se dotknout těch dveří vzdálených a zavřených...